Vietnamčíci: Bratr se tu narodil, sestra přijela v 10ti a já 14

Naši žijí v ČR od roku 1982, ale s přestávkou. Mají 3 děti. Tady uvidíte, jaké jsou tzv. generace migrantů: první, první a půltá, druhá … a také nultá. Nedá se to úplně přesně škatulkovat.

Táta přijel do ČSR pracovat. Dřív byl veteránem. Bojoval ve válce proti Číně, která vypukla na severu v roce 1979. Tu válku Vietnam do dneška nechce pamatovat, možná proto tyto trosečníky poslal radši pryč.

Máma přijela do ČSR také pracovat. Jako 20ti-letá fešanda jela jen tak, protože viděla letáky, tak se přihlásila. Totiž ty fronty na banány asi zřejmě již nepostačili na zdejší generaci hladových mladých Vietnamců, kteří se právě narodili, aby byli kdo bojovat. Máma má 6 sourozenců a táta taky.

Vzali se v Novém městě nad Metují v roce 1986. To byl ale mejdan, když čeští soudruzi jim půjčili nějaké auto nebo dokonce i autobus pro všechny vietnamské svatebčany. Kdyby soudruzi se víc snažili, byla bych bývala se narodila v ČSR. Jenže tentokrát nebyly ty trombózy a embolie a máma 20ti-hodinovou let přežila ve zdraví, atak Vietnam mě uvítal na konci roku 1987. V roce 1991 se do Vietnamu vrátil i táta, a hned byla na světě sestra Van. Do třetice všeho dobrého o dalšího Vietnamčíka pokusili ještě v roce 2001 a výsledkem byl bratr. Protože byli zase v ČR, tak malý dostal jméno Vašík, tedy v rodném listu Václav Tran, Čech jak poleno.

Vašík Tran, 11

Vašík si uvědomuje svoje vietnamské pozadí. Nestydí se za to, nevyzdvihuje. Jak člověk se s tím narodil, tak je to pro něho dost normální. Nemá z toho komplexy, stejně jako jeho kamarád Milan nebo Honza. Dokonce s Honzou byli hlídáni u stejné babičky, za kterou Vašík chodí i teď. Taky ví, že má i babičku ve Vietnamu, s kterou mluví, jak jinak, než vietnamsky. Díky obrovské trpělivosti mámy se tu řeč naučil, ale stejně nikdy nebude tak svý, jako když mluví česky. Navíc jako správný zápaďák teď piluje němčinu a má na vysvědčení jedničku.

Van Tran, 21

Na rozdíl od Vašíka, sestra Van němčinu úplně nesnáší, za to angličtinu mluví plynule. Ta holka se sem dostala v 10ti-letech a je skutečně talentovaná. O češtině není třeba mluvit, ale tu angličtinu se naučila pouze sledováním videí z youtubu, a teď pracuje v anglicky mluvícím kolektivu s Řekem, Rusákem a Amíkem. Dálkově studuje IT, také v angličtině. České kamarády nemá, ani vietnamské. Nevím, kde se stala chyba. S českými spolužáky vycházela dobře, ale Van vždycky říká, že to je ze slušnosti, a nikdy tam skutečně nezapadla. Ale ona je spíš divná a ojedinělá.

Trang Tran, 25

Nakonec jsme u mě. Já jsem ze třech nejméně jazykově vybavená. Kromě vietnamštiny a češtiny neumím žádný jazyk. Přijela jsem v 14ti-letech, kdy vietnamštinu jsem ještě pořádně neuměla a už bylo trochu pozdě na učení se nového jazyku.

Měla jsem co dělat, abych se dostala na gympl. Stejně moje úča z češtiny vždycky říkala, že s mou češtinou maturitu nikdy neudělám. Myslela se mnou dobře, proto teď mám nejen maturitu, ale píšu i noviny, jak české tak vietnamské. Tím se teď vlastně živím, dřív než mě živí medicína. Také musím poděkovat zpravodajským portálům jako iDnes.cz a Novinky.cz, které mi daly obrovské příležitosti, jak se sama naučit češtinu i novinářskou rutinu. Samozřejmě i Vietinfo.eu.

Generace degenerace

Když se nad tím přemyslím, nepatřím k první generaci migrantů, ani druhé. Nejsem sama. Jsme ta vlna, která přijela do Čech sloučením rodiny v průběhu 2000-2002, kdy vnitro údajně takové procesy maximálně povolilo. Zřejmě si myslelo, že za 10 let sklízí ovoce, že bude generace lidí, kteří mluví česky, vystudují českou školu a podílí se na integraci, což se z 50% také povedlo.

Pro nás, kteří byli před dovršením věku 15 let, byla to poslední možnost přijet do ČR za rodinou a poslední šance budovat si lepší život. Rodiče svoje děti sem nepřivezli, aby pracovali jako oni – ve stáncích. Hodili nás do školy s nadějí, že se chytneme, vlastně něco jako “tak plav“ a uvidí se, jestli někam doplavem, pokud ne, stánek (teď už večerka) to zajistí.

Většina z nás pod tímto tlakem se chytli a dotáhli až do vysokých škol. Však ne všichni, důvody jsou individuální. Navíc jsou případy, kdy dospělí děti sem dostali, opravdu jen aby měli pomocníky. Dokud jsou školy povinní, tak mohli do školy chodit, akorát aby se naučili trošku češtiny, pak šup do roboty. Proč říkám “dospělí“? Protože nejsou to rodiče, mnohdy jsou jen strejdové a tetičky nebo nějací známí. Doma ve Vietnamu jim nakecali zlatou déšť, a že jejich děti se budou mít dobře, tak zfalšovali papíry a jeli. Jak se má poznat kdo je čí, když se všichni jmenují Nguyen?

Nebudem si hrát na to, že nevíme o falešných otcích, falešných manželkách, falešných dětech, falešných jménech a i věk se dá běžně zfalšovat. Ve Vietnamu a, přiznejme si, i v ČR, je falzifikace běžnou záležitostí. Proto i integrace (podle věku) je falešná a neráda o tom mluvím.

O sobě a mé 1,5tý generaci bych diskutovala spíš o adaptaci. Že teď studujeme vysokou a jsme součást té současné české společnosti, to přece nejsme integrovaní ale spíš adaptovaní. O sestře Van a její generaci druhé, to zas jde o adopci. Jsou adoptovaní do “české společnosti“, proto jsou Češi na půl, někdo to nazývá pojmem “český Vietnamec“. V případě Vašíka, který se tu narodil, podle mě se už nejedná o druhou generaci, ale spíš nultou. Jsou to rodilí Češi s vietnamskými geny, jinak “vietnamský Čech“, jestli chcete tak škatulkovat.

Identita nebo občanství?

Jsi český Vietnamec, když … se tam zařadíš. To neexistuje. Jsi vietnamský Čech, když … se chceš skatulkovat. To nikoho nezajímá. Když se ptali Vašíka, jak se cítí, jako Vietnamec nebo Čech, on jasně odpověděl: Cítím se špatně. Sestra Van se cítí stále jako expat a já jsem Plzeňáčka.

Člověk se musí někam cpát, akorát když nemá vlastní identitu. Když jsme u identity jako právní záležitost, tedy občanství, které je teď v jednání na parlamentním stole, mám několik výhradů. Vnitro totiž pod tlakem nějakých neziskovek chce zavést občanství prohlášením pro cizince tzv. “druhé generace“ migrantů, ale ještě podle nějaké věkové hranice, asi do 21 let.

Více zde: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/218566-ceskym-obcanem-snadno-a-rychle-detem-migrantu-postaci-prohlaseni/

Za prvé, druhá generace neexistuje, buď je 0tá nebo 1,5tá.

Za druhé, věk je socio-fyzio-psycho-medicinsky i administrativně velmi relativní pojem a dá se běžně zfalzifikovat.

Za třetí, hranice 21 let ukazuje, jak vnitro schválně opomíjí vlnu dětí, kterou samo pustilo do ČR v průběhu 2000-2002 ve velkém. Ti jsou teď už “over21“ a přitom většina z nich jsou lidi, kteří opravdu dřeli, aby se stali součástí české společnosti. Právě tato generace teď dokončuje vysokou školu a stanou se ekonomicko-aktivními občany v produktivním věku. Právě oni doplňují slabé ročníky Čechů jak v hospodařství tak ve “výrobě“ dalších malých Čechů, kteří už budou mít v sobě i české geny.

Samozřejmě kroky vnitra o zjednodušení získávání občanství stále vítám. Však se bojím o zneužití. Občanství pouze prohlášením bych souhlasila u generace Vašíka, který se tu narodil. V 18ti-letech, kdy jako plnoletý občan si svou identitu uvědomuje, ať se hlásí k národu, ke kterému má vztah. Lidem jako Van, kteří přijeli v 10ti-letech, české občanství taky přeji, otevírá jim více možnosti do světa, než vietnamské občanství. Však ti lepší z nich to dokážou i bez českého pasu. U naší generace není co říct, když vnitro už k nám takhle otočilo zády. Možná protože ví, že tu stejně zůstaneme na věky věku, stále jako cizinci.