Vaše budoucí lékařka 4: Západní vs. východní medicína

Se spolužákem Kubou jsme diskutovali o tom, jestli je vhodné pacientovi dát nějaká antidepresiva. Z pohledu paní doktorky, u které jsme měli praktika, naše rozdílné názory ukazují, jak se liší přístupy v léčbě mezi Západem a Východem.

Nejdřív musím říct, že čím jsem v ČR déle, tím se více setkávám s lidmi, kteří jsou k cizincům nejen tolerantní ale i respektantní. Z blogu mi píší čtenáři, jak mě fandí. Moje kamarádi zas závidí, že pocházím ze země krásné přírody a bohaté kultury. Přiznávám se, že po základce už mě málokdo šikanuje, spíš já je, Čechy a včetně Vietnamce. Zatímco jsem k vietnamství každým rokem kritičtějším, lidé do Vietnamu jezdí, jídlo ochutnají a klíčové slovo Vietnam guglují o sto šest.

Paní doktorka z včerejší hodiny byla typickým příkladem. Díky tomu, jak vypadám, pro ni jsem se stala symbolem východní medicíny a chudák spolužák té západní. Prostě Kuba mu to chtěl dát, ale já NE, NE a NE. Pak je pro mě sama také otázka, jestli jsem ovlivněná východní medicínou.

Dále se přiznávám, že jsem člověk léky nesnášející a k doktorům nechodím. Jako malá mě matka zaléčila různými lidovými bylinkami. Příšerně to chutnalo. Ty léta jsem naštěstí přežila a teď se léčím sama, vždy vodou nebo … vodkou. Třeba takový Japonec, ten by vodku asi nedal, radši makrolidy. Přitom je taky z Východu, ještě východněji než Vietnam.

Tentokrát na Východě

Myslím si, že Východ je pro mnoho lidí krásný kus zeměkoule, plný exotiky a záhad. Co se týče medicíny, běžný Čech si vybavuje akupunkturu, masáž a přírodní lektvary. Ve Vietnamu nezávisle na sobě fungují 2 typy medicínského směru. Tradiční škola produkují léčitele, zatímco moderní fakulty do nemocnic pouštějí lékaře klasického či evropského stylu. V praxi však i ti v normálních bílých úborech používají k léčbě různé přírodní extrakty, které jsou doporučené a osvědčené.

Možná si řeknete, jak je to krásné dostat zdravotní péče třeba ve Vietnamu. Realita je trochu jiná. Také Vám cestovky ukazují různá videa o krásných horách na severu. Pak přijedete do Hanoje, všude jsou ucpané komunikace plné motorek a vy nezvládnete ani přejít ulici. Stejně je to s medicínou, ať už se jedná o evropskou, jak ji Vietnamci hrdě říkají francouzskou, nebo tu tradiční východní.

Byla jsem ve Vietnamu 13 let a jako malá jsem byla furt nemocná. Prošla jsem snad všechny nemocnice v Hanoji a zkoušely jsme s mámou i různé léčitele. Správně měli mít nějaké licence, ale nikdo se jich na ty papíry zřejmě neptá. Kořínky jsem jedla, extrakty z nejrůznějších plevelů jsem pila, dokonce i kořalky, v kterých bylo naloženo bůhví co. Hlavně že páni léčitelé mě nikdy neviděli. Jejich recept je totiž universální a supertajný. Nikdy to extra nepomohlo, naštěstí snad nepoškodilo. Uvědomily jsme si toho, že i léčitelé mohou být falešní.

Když jsem ale dostala horečky čtyřicítky, tak občas jsme musely zajít někam k doktorovi. Podíval se na nás, pak nám napsal recept a doporučil lékárnu. Totiž jinde člověk ty léky nesehnat nemohl. OK, propojení lékařů s farmakologickými firmami se děje všude, s mírou korupcí ve Vietnamu se nedivím, když se dívám takhle zpět. Je to tak, bez peněz do nemocnice nelez, pojištění je jen na oko, platíte vše.

Byl jsi na operaci, přijdeš o místo

Když mě ve 13 letech srazila motorčička, bylo mi to úplně jasné. Ležela jsem na jipce s otřesem mozku a přišla sestřička mi píchnout lék. Viděla jsem, jak jí příbuzní do kapsy nenápadně strčili nějakou bankovku. Řekla jsem jim, ať to nedělají, protože jsem prakticky paralyzovaná, necítila nic, nebolelo to. Bylo mi pak sděleno, že takto chodí. Je to systém péče, kdy se o pacienta nikdo nestará a ta bankovka funguje jako možná motivace.

Ležela jsem tam v jedné posteli ještě s dalším 10tiletým klukem. On přijel ze sálu po operace a někdo mu zabral místo. Jeho rodiče poprosili mé příbuzné, jestli nemůže se mnou o moje místo sdílet. V noci střídavě spali vedle nás na podlaze nebo s sedě, přijeli z dálky. Věřila jsem, že toho kluka klidně nechali umírat, pokud tam u něj nebyli. Nozokomiální infekce? To nikoho nezajímá. Návštěvy byly nonstop, ani jídlo nám tam nevařili a příbuzní museli někam zajít a koupit take-away.

Stejně tak je to s tím převozem. Musela jsem jít na CT a v areálu nemocnice nic takového nebylo, přitom jsem ležela v největší nemocnici v Hanoji ještě s francouzským názvem, protože ji postavili a uvedli do provozu Francouzi. Mě, dítě s otřesem mozku, nosila teta na zádech a naložila do taxíka, zatímco ostatní tety hlídaly postel. Z toho pekla jsem se dostala ven, naštěstí hned po 5 dnech trápení. Možná mi nic nebylo, možná chtěli uvolnit prostě místo. Když jsem pak šla na kontrolu, primář se díval akorát na tu jizvu na obličeji, jestli ji mám pěkně zahojenou. Zřejmě mým příbuzným předepsal ultra extra vzácnou drahou mast.

V nemocnicích se jde umírat?

Proč se bavím tentokrát jen o příbuzném, protože naši tentokrát byli v ČR a čekali na třetí dítko. Půl roku po té mě se ségrou sem dostali, ale to už je jiný příběh. Do teď mám stále odpor jít k doktorovi. Obecně pro Vietnamce, do nemocnice se chodí jen umírat a zbankrotovat. Radši si dají ty bylinky, aby byli zdraví, páč také nechápu, proč do jídla sypou syntetický glutamát. Neznalost a strach z doktorů však nejsou  speciálně jen u vietnamských pacientů. Mívám to také, možná proto jsem šla na medicínu. Už na přijímačkách jsem na otázku, jestli se do Vietnamu vrátím po promoci, odpověděla jasně NE, nebo pouze s  českými kolegy. Bohužel i u některých z nich mám stále strach a nedůvěru.

Jmenuju se Tran Thu Trang a jsem Vaše budoucí lékařka. Jestli jsem ovlivněna východní mentalitou nebo východní medicínou, to se nedokážu jednoznačně posoudit. Však jedno jistě vím, že jediné, co si lidi pamatují z prostředí nemocnice, je chování zdravotníků.

“Pacient není objekt,“ řekla nám na stáži výše zmíněná paní doktorka. V tom si myslím, že není třeba rozlišovat směry. Západ? Východ? Zeměkoule se otáčí kolem jedné osy. Né?