Čína se chovala k Havlovi stejně jako k česko-vietnamským studentům

Před 2 lety demonstrace česko-vietnamských studentů před Konzulárním oddělením velvyslanectví ČLR v Praze. Včera Havlova minidelegace. Čína – pořád ta samá divadelní hra.

Haha. Ten nas stin je husty ze jo?

„Oni ty dveře snad nikdy neotevírají.“

Když na Facebooku uvěřejnila kamarádka odkaz k článku “Čínská ambasáda Havlovi neotevřela, petici jim hodil do schránky“ s komentářem: „úplně jako naše demonstrace, oni ty dveře snad nikdy neotevírají,“ jsem se nad touto paradoxně neparadoxní náhodou poválila smíchem. Nebo neparadoxně paradoxní?

Zavřeli ambasádu jen tak pro zábavu. Přesně taková scéna se odehrála před 2 lety v Praze-Dejvice. Bylo zimní dopoledne, všude jen sníh a 50 česko-vietnamských studentů. (Studenti jo, kamarádi, Žádní disidenti.) Čínské konzulární oddělení bylo neobvykle zavřeno v pondělí 7.1.2007. S jedním policistou jsme u dveří zazvonili a po krátkém sdělení: “Nebudeme se k tomu vyjádřovat,“ jsme slyšeli jen pípnutí, jako kdyby tu ani neexistovali. Tak jsme petici s třemi sty podpisů také hodili do jejich schránky. Jediný rozdíl od minidelegace pana Havla byl, že jsme neprotestovali za lidské právo v Číně ale za suverenitu Vietnamu, kterou Čína podle nás rozhodně ohrožovala.

Někteří dospělí si dokonce myslí, že už to není jen ohrožení. Jde o naše souostroví Hoang Sa, které se už dávno neprávem ocitlo v čínském vládnutí. Říkali nám: “Už je to ztracení. Oni (čínské vedení) si nešetřejí ani vlastními lidmi. Vy jste jen mladí Vietnamci. To bude nejspíš rána do země.“ Tak jsme tu ránku do zmrzlé půdy přesto udělali.

„Nebýt Havel, nejsme tu.“

Bylo nám včera ctít, že dokážeme s ex-prezidentem Havlem v něčem soucítit. „Nebýt Havel, nejsme tu,“ takto tvrdí táta. Má ho trochu za idola. Ve Vietnamu nás naučili jinak: vše díky Ho Či Minovi. Já myslela, že uvědomělá mládež plná ideálů již dávno vymřela. Ale ne, jen stárla. My, kteří onoho dne demonstrovali za vietnamskou suverenitu, vietnamské ostrovy a vietnamský lid, si Havla za idola nepovažujeme. Chceme ho brát spíš jako kolegu, podát si s ním ruku, jako bojovníci s bojovníkem. No, přiznám se, mám vždycky velké ambice.

Jsem ráda, že Václav Havel i v takovém věku nepřestává bojovat. Dává mi hodně sil, abych dále dělala to, v co věřím. S tou Čínou to bude ještě dlouho. Vždyť ta divadelní scéna patří k jejich politickém tradicím: Čína má pravdu. Čína ví, co dělá. Co je komu do čínských problémů? Čína je Bůh.

Velcí bratři

Moje jiná kamarádka po přečtení článku nesnáší čím dál, tím víc slovo Čína. Já se snažím, abych nebyla takovou extrémistkou. Táta mi vždycky říkal, že nesmíme čínské vedení generalizovat na celou Čínu. V Sapě má dobré čínské kámarády a není dobré kvůli politice zkazit dobré lidské vztahy. Je to tak, nebojuju proti Číně ani pro Vietnam. Když už, budu bojovat za lidi všech národů a naše lidská práva.

Čínští politici často říkají, že Vietnam a Čína jsou bratři, velcí bratři. Jó, velcí bratři nás stále sledují. Ale já je nenechám, aby mě omezovali dělat to, v co věřím, říkat to, co si myslím, a být tím, kým opravdu jsem. Ano, jsem bojovník, ten nikdy nevzdává.

Nebýt Havel nejsem tu. Jsem tu, budu tu, za pár let se budu starat o lidské fyzické zdraví a rozhodně u toho nezůstanu. Pokud by jen trochu šlo, budu bojovat, aby na východní „frontě“ byl nepřetvařovaný klid. Havel je vlastně mým budoucím kolegou. Ať se mu chce nebo ne.

(A na schledanou milí čtenáři, jdu se učit na zítřejší test z fyziologii. Ach jo. Moje čeština je zase hrozná, ale nemám čas na opravu.)

Pondělí a samo-zavření Konzulárního oddělení velvyslanectví ČLR. Jen my a policajti.