Mladí čeští Vietnamci – tradice nebo integrace?

Blíží se noc srpnového úplňku – tradiční svátek všech vietnamských dětí a mladých lidí. Lví tanec, papírové lampiónky, hry pod měsícem, barevné masky ... – zvyk, kultura nebo jen vzpomínky?

Trung thu – noc dětí

Velká oslava měsíce se nazývá Trung Thu (čuη-thu). „Trung“ znamená uprostřed a „Thu“ je podzim. Vypráví se, že v noci 15tého lunárního srpna měsíc svítí nejasněji. Děti si venku hrají, berou si lvího maskota, bubnují a tancují pod kulatým měsíčkem. Dospělí v minulosti tuto dobu měli rýže už uklízené a zásobené na krutou zimu, sedí, popíjí, podle měsíční záře si předpovídají počasí a další úrodu. Zbožňujeme Lunu, která podle našich předků má velké vlivy na život na Zemi.

Vietnamský tradiční svátek v ČR

Jak dnešní Vietnamci, speciálně Vietnamci v ČR vnímají tohoto svátku? „Hele, brácho! V neděli bude Trung thu!“. „Čun-tu? Rozdávají se diplomky?“ Bratr se tu narodil, proto o tomto svátku nic neví, přesto se těší, protože půjde na oslavu a zahraje si s vietnamskými kamarády. Dospělí jim rozdávají diplomky a dárečky za vysvědčení se samými jedničkami, s diplomem si připadá jako „hrdina“. Ti velké „děti“ (jako třeba já), které něco opravdu zažily, prožijí tento svátek jinak. Vrácí se vzpomínkové obrazy, svítící plameny v papírových lampiónkách, menší větší požáry z nedbalosti, pohádky a zpívánky, zkratka všechno, co nakreslilo naše dětství. Stejně jako všichni rodiče jdeme na oslavu, jen protože, že se tam sejdeme s kamarády, s kterými se nevidíme už třeba rok. Nejen Trung thu, ale všechny naše tradiční svátky kromě jejich skutečných významů slouží jako velký „slučák“ Vietnamců.

Stará móda, tradice nebo parodie?

Na tom slučáku si sedneme, povídáme si a sledujeme „show“ na pódiu. Tradičních specialit a pití je vždycky dost, ovšem se těšíme na jiné jídlo, a to „duševní.“ Hodně tam zpívají, starší dámy i mladé slečny, tradiční písně i nové, taneční, hip-hopové, v tradičních krojích i v jiných sexy odhalených šatech. Často se zdá, že naše oslava pouze směšně paroduje skutečné kulturní hodnoty. Snažíme se zachovat tisíceleté tradice, ovšem se nic nedochová jako původní. Vietnamci jsou smíření, že se aspoň naše zvyky ještě neztrácí. Někdy slyšíte názor, že být tradiční znamená být „staromódní“, ale podle mě tradice, ať v jakékoliv podobě nemá s módou nic společného.

Tradiční (staromódní) a nové (české) děti

Není divu, že otázku tradice nebo integrace řeší hodně mladých Vietnamců. Bohužel nemám tu čest, ale moji kamarádi mi vždycky vyprávěli, že existuje proces jménem „vietnamizace“. Vietnamizace se objeví ve věku 15-16 let, když puberťáci mají potřebu si najít svou vnitřní identitu v souladu s vzhledem. Kámoši prostřednictvím internetu googlovali všechny informace o Vietnamu, cítili se být nepraví Vietnamci a chtěli se chybějící znalosti naučit/doučit. Většinou proces skončil neúspěšně, stále vědí o Vietnamu a Vietnamcích pramálo, ale i překvapivě úspěšně z jiného úhlu. „Jsem Vietnamec. Vietnamizovat se nemusím.“ To je taky proč na všech vietnamských oslavách vidíme stále častěji mladé lidi, kteří mezi sebou mluví česky, dokonce německy a je jim mezi svými lidmi stále dobře i s jazykovou bariérou. (Západní Čechy za tu němčinu můžou :-))...)

Každej z nás je víceméně český

Vietnamec, Čech, Číňan, Francouz, Korejec, Američan ... všechny tyhle názvy, jména, národnosti či pojmy mají jen relativní význam. Americký Čech je jiný než český Čech, český Čech je dokonce jiný než český Moravan, stejně tak Vietnamec žijící v ČR není stejný jako Vietnamec ve Vietnamu.

Když žijeme v Čechách, jsme prostě jiní, ať to cheme nebo ne. Když zdravíme v krámu „Dobrý den“ „brý den“nebo „dý den“, jsme počestilí. Takové věci se běžně tam doma nedějí. Nastoupíme do busu a pomáháme mámě s kočárkem, aniž by o to požádala, jsme trochu Češi. Na věřejnosti klidně smrkáme do papíráku, nehodíme odpadky na ulice, používáme často kouzelná slova jako „děkuji“ a “promiňte“ ... to jsou přece zvyky české.

Vidělo se možná jako zázrak, když si Vaše díťátko hrálo s malým Vietnamčíkem. Rok po roce oba rostou a teď už velký Vietnamčík mluví dobře česky, chodí do české školy, baví se s českými kamarády, pije české pivo, fandí českému fotbalu a dokonce balí české holky. Vietnamci, kteří chodí nebo chodili do českých škol samozřejmě mluví česky, i myslí v češtině, baví se s českými kamarády, jedí rádi české jídlo. Co je na tom mimořádného? V ekosystému funguje přírozený proces, kde dva úplně různé druhy kytek či živočichů ve stejném prostředí se mohou vývojem podobat. A my, ať Čech nebo Vietnamec, jsme pouze jeden druh – Homo sapiens sapiens.

Kam patříme??

„Počeštilost“ je přírozenost, proto nemusí znamenat být/ cítit se být Čechem. Škatulkování osobnosti do dvou titulků se mi zdá velmi omezené, svět by vypadal jako papírový list s 2 stranami. Každý se integruje jinak, s jiným poměrem zastoupených českých, vietnamských a jiných vlastností. Proč se musíme snažit, abychom vyrostli jen jako Češi nebo Vietnamci? Proč nemůžeme být jen my, Terka, Linda, Helenka – své a originální, bez ohledu na národnosti? Proč řešíme otázku kam patříme? Ptám se, co patří mému srdci ?

Je to neuvěřitelné štěstí, mít v sobě dvojitého já se svými přednostmi i komplexy. Integrace a tradice jdou společně, zapadnout se a přesto se neztratit. Není důležité býti Čechem, Vietnamcem nebo obojetným, je důležité zůstat uvniř andělem.