Jak opravdu žijí Vietnamci v ČR? (část 2.)

(pokračování) Vietnamští dělníci chodí do práce bez práce, žádné pořádné bydlení, peníze nejsou - má to vůbec smysl takhle nežít a jen přežít? Proč neletí zpět domů?

vchod do továrny (ilustracni foto)

(klikněte zde pro část 1. )

Falešné naděje

Vietnamci žijí a pracují v ještě horších podmínkách než doma v chudém Vietnamu. Konečně si této situace všimlo vietnamské zpravodajství. Píšící čtenáři začali do novin posílat své bouřlivé reportáže, který pozdě zvolaly velký ohlas. Cílem těchto amatérských reportérů bylo, aby se vytvořila organizace, která dohlídne na veškeré styky mezi agenturami a dělníky. Nápad se rychle zrealizoval po „svém“ a velmi vietnamsky. Všechny agentury z jednoho města sešly a mezi sebou si vybrali lidi, kteří tvoří základ této organizace. Tím vznikla tzv. super-agentura, která za svou službu vyžaduje také nemalé suma peněz. Dělníci od té doby museli platit zdvojené agentuře dvakrát více. Bezva návrh se proměnil v další nespravedlivou službu donutilo některé reportéry k ukončení svého boje, ostatní pořád píší ovšem bez návrhu na řešení. Když jeden odvážlivec přišel s nápadem vytvořit si svaz dělnictvo, s předchozím neúspěchem už si nikdo nic začít nehodlá. Dělníci ztráceli víru, proto našli lidi, kteří trochu umí česky, aby jim jako „své právníci“ zprostředkovali papírování a jiné styky s pracovními agenturami, samozřejmě za peníze. Před nástupem do nové práce platí agentuře, super-agentuře a ještě svému právníkovi. Není divu, že tyto agentury chtějí nabrat co nejvíce lidí. Za nesmyslné důvody vyhazují dělníky, tím se uvolní místo pro nové, aby vybrali další nové peníze. Větší počet zaměstnanců vede k nedostatku prácí a často pracují jen 3,4 dny v týdnu. Netrpěliví se o práci prali, a doslova nožem. Přímo u nás před továrnou navždy padl jeden muž, jeden z pachatelů hned letěl do Vietnamu a další skončil ve vězení. Nedávno na trhu se také bodalo, tentokrát prohrál člověk z agentury po nedokončené hádce s jedním dělníkem.

Do práce bez práce

Málo práce, žádné pořádné bydlení, peníze nejsou - má to vůbec smysl takhle nežít a jen přežít? Proč neletí zpět domů? Nezapomeňme, že tito lidé přijeli do ČR nejen se snem zbohatnout se, ale ještě s obrovským dluhem. Kdo by se tam vrátil jako chudý a poražený? Ve Vietnamu když jste muž a jste chudý, nejste nic, bez peněz a majetku vidí Vás jako absolutní nulu, i-když tradice říká jinak. Vietnamec v cizině to má 2krát těžší, lidé si myslí, že mu tam v EU padá zlato přímo do kapsy, proto každý sem jel s domněním, že musí vydělat aspoň milion. Volný čas dělá z člověka s vysokou ambici neúmyslné zločince a provokatéry. Přes den chodí na českých ulicích, protože doma je dusno, a neznají jak to tam chodí. Všechno jim je cizí, přesto se bojí na něco se zeptat, znalost jazyka jim to nedovolí. Přes noc chodí na diskotéku a právě tyhle podniky s Vietnamci nemají dobré zkušenosti. S trochou alkoholu a pýchy v krvi mlátí Čechy na potkání, když padne nějaký špatný humor. Jiný kraj, jiný mrav, Vietnamci nerozumí českému humoru a naopak. U nás jedno přísloví říká, že člověk, ať jdou kamkoliv, má respektovat tamější tradici a zvyky. Bohužel se musí uznat fakt, že když mají peníze jen na přežití, nemají už nervy na nic. Takoví lidé potřebují si to radši vyříkat nonstop přes telefon, než se dozvědět o Češích, a kdyby chtěli, nikdo jim to neřekne. Najít si novou a lepší práci je pro ně jediný východ.

Východ bez východiska

Agentury už na začátku všem radili, že je možné najít práci u svých krajanů, a to tak pravda není. Vietnamská komunita v ČR je nestabilní. Poslední roky se zlepšil životní úroveň, lidé si dovolí utrácet více za lepší zboží. Podnikatelé opustí hranice a koncentrují se do měst. Málo zájemců, konkurence se zvyšuje, tím pro Vietnamce zuří šanci na úspěch. Stánky už nefungují, na kamenné obchody se platí vysoký nájem, s textilem a obuvi spousty lidí končí. Otevírají radši bufety a později restaurace, kde pracují 14 hodin denně. Někomu vyhovuje skoro-nonstop potraviny, je to velmi jednoduché vést jednu Večerku, pouze vyžaduje 15 až 16 hodin starat se o zboží. Jiní otevírají nonstop herny a celá rodina může nonstop hlídat, mnohdy prázdný bar. Jak může dělník vyhozený z továrny najít u svých krajanů práci, když oni sami šetří každý výdaj, aby měli na sebe a děti. Kdo si na výpomoc dovolí, dává radši přednost českým důchodkyní nebo Vietnamcům, kteří umí česky. My žijeme s předsudky, ten který byl už jednou vyhozen, má na sobě automaticky nálepku „blbec“. Vietnamci tyto dělníky najmou jen na těžkou práci, např. stavebnictví, a platí jim mizerně málo, ještě k tomu nestaví přece celý rok. Pak můžou jít balit tabáky, ale tohle už je staromódní. Jednou k nám přijel zaměstnavatel z druhé konce republiky si osobně vyzvednout souseda – bývalého dělníka na novou práci. Táta na to: „Takovou dálku? Ten jde pěstovat kytky.“ I to je východ. Poslední půl roku dočteme skoro každý týden zprávy o Vietnamcích a marihuaně ve skleníčku. Vietnamské týdeníky zas mají co psát. Redaktoři si slova typů čest národa, důstojnost komunity, hrdost … rozhodně nešetří. Kritizují, obviňují dělníky ze zničení hezké pověsti o Vietnamcích, o které desetiletí se usilují. Jsou to oni, kteří ušpiní tvář Vietnamců. Jsou to oni ti největší viníci … Ono je to složitější, než se zdá. Vyhození dělníci pěstují něco zeleného, možná ani neví co to je, pracovní doba bývá celý den, každý den v týdnu a plat maximálně 25000 korun, zatímco milionový zisk jde do kapes majitelů, kteří při zásahu české policie nikdy nejsou. Skutečný zločinci zůstávají jako bohatý, úspěšný vzor, chudí, nevinní stráví čas ve vězení a ještě dostávají ostrou kritiku od vlastních lidí.

Samy otázky

Čí je vina? Jaké bude možné řešení? Do jaké míry je budeme tolerovat? Už půl roku vidíme stav převietnamcován na českých ulic. Kamarádi mi povídají: „Už se tam nemusíš vrátit.“ Mně se přemnožení Vietnamců zrovna nelíbí, předpokládám, že Čechům to 2krát vadí. Kdo je sem chtěli? Jeli za práci a práce tu pro ně není. Problém na začátku se zdá jako záležitost vietnamské komunity, však jeho nečekané důsledky už otravují i Čechy. V území Česka nemají vládat spíš Češi? Nebyl proces o doplnění pracovních míst levnými sílami z Vietnamu moc urychlený až zbrklý? Podíváme se do minulosti, ještě před revoluce desetiletí tu pracovali Vietnamci, naučili se ovládat češtinu a seznámili se s českými zvyky. Netvrdím, že to šlo absolutně hladce, ale zcela bez potíže. Co teď? Chceš umět jazyk? – Zaplať si soukromého učitele. Ten, kdo žije sotva na přežití, si takové luxusy nedovolí a továrny pak musí utrácet na překladatele. České hlavy se s tím lámaly, řešení je několik. Přestat sem je vozit? Vozit jen už kvalifikované zaměstnance s praxi a češtinu se naučí před odjezdem? Nejdřív zaškolit mladé dělníky v českých školách? Pravděpodobně tu budeme mít vietnamské zdravotní sestry. Jsou to šikovné ženy, které už pracují v plně rozjetém systému klinik, který tam zanechali Francouzi. A co ta čeština? Přece medicína není technický obor. Jiný návrch - 3-roční zaškolení v mostní učilišti se zdá dobrý nápad, studium platí zájemce a po ukončení dostanou práci ve fabrice. Však kdo bude ručit, že žáci neopustí školu a postaví svůj stánek? Říká se, že bude všechno v pořádku, pokud nebudou studovat, ani pracovat ve fabrice, přijdou o povolení k pobytu, jenže s dírami v českých, rychle proměnlivých zákonech nikdo neví. Otázky zůstávají bez odpovědi. Proč řešíme lidi, kteří tu ještě nejsou a možná ani nebudou? Proč neřešíme, co s tisíci lidí, kteří tu už žijí, přichází o slíbené práci, s životem bojují a prohrají?

Všichni za jednoho

Můžeme ještě dlouho pátrat a diskutovat o tom, kdo celou složitou situaci zavinil, ale vidíme jasné důsledky, které trpíme všichni. Nezaměstnanost škodí stát, bez ohledu na to jestli nezaměstnaný jedinec je Čech nebo Vietnamec. Člověk bez peněz na integraci nemyslí a nic se nebude změnit, dokud všichni nebudou za jednoho a společně najdeme východ, východ pro ně a také pro nás všechny. Chceme aby se chovali podle českých zvyků, naučíme je. I já se to musela naučit, nikdo se nenarodil už slušný a moudrý. Továrny by peníze na překladatele ušetřili, věnovali by na rychlokurz češtiny a základu slušnosti v české společnosti. Není na to čas, měla by se vydat nějaká kniha, která lidem radí, jak se chová a co je tabu. Denně dostáváme stovky letáků, které hned vyhodíme (možná je ani netřídíme do správného kontejneru), na granty na takové užitečné věci však stát nemá. A kdo sem ty dělníky dostat chtěl a ještě pořád chce? Kdo nese zodpovědnost? Kdo jim práce slíbili?

Otázek bylo a bude ještě víc. Tovární dělník je téma vždycky nedokončené, protože musíme to dokončit obě národy společně. Chceme, aby dělníci pracovali v souladu českých zákonů a žili v souladu české tradice, prosím české továrny, ať na své zaměstnance dohlíží a nenechají všechno na Vietnamce. Náš domovní stát je chudý, proto sem lidé do ČR jeli, je tak chudý, že kvůli penězům okrádají vlastní lidi a zapomněli na bohatost tisícileté kultury. Však i Vietnamci mají přísloví podobné jako „neber všechny do jednoho pytle“, jsou tu i lidi a agentury, které jednají férově. Až tu budou všichni dělníci spokojeně žít a pracovat, uvidíte perlička, která se schová na dně jezírka vietnamské menšiny. My jsme vděční za to, že tu jsme a nepřišli jsme Vám dělat nepřátele. Kdy konečně odjedeme? Když Česko bude tak bohatý, že nikdo už nepotřebuje malý skoro-nonstop vietnamský krámek, zalezlý za každým rohem.

(Můj článek je můj pohled na věc. Noviny a statistiky prosím nalezněte zde: http://www.cvs-praha.cz/ )